Fakulta umění OU 

Výchozím bodem pro mě bylo uznání Instagramu jako extremistické organizace v Ruské federaci. Tisíce uživatelů se dozvěděly, kdy zákon vstoupil v platnost, a začaly se loučit se svými sledujícími a profily, které si po léta budovaly. Zaujal mě způsob, jakým psali své vzkazy na rozloučenou v naději, že neztratí kontakt. Co ale znamená, že se uživatel navždy rozloučí se svou virtuální podobou? Není to síťová sebevražda?
V realitě, která je zobrazena v mém projektu, nezbylo nic než fotografie, které se nestaly Stories. Fotografie jsou vypalovány tam, kde je nikdo neuvidí, čímž se opakuje již reálný síťový algoritmus, v němž tento osobní virtuální obraz existuje pouze 24 hodin. Za pěkným obrázkem se skrývá ironie ve vztahu k uživatelům a algoritmům, které jsou schopny vytvářet určité zvyky a ztracenou rutinu. Prostřednictvím tohoto instagramového algoritmu ukazuje se ztráta rutiny a to, jak ji se snažíme vrátit zpět opakováním stejných akcí. Vytištěná fotografie je jako dvojitá smrt: smrt události, která byla zachycena, a smrt, která přichází se zničením fyzické fotografie, jež je svědectvím o této události. Kamera je v díle téměř vždy statická, divák je pozorovatelem, observerem, není spoluúčastníkem děje. Uvnitř jednoho příběhu je vložen druhý, kde postava najde fotografii. Ale pak příběh pokračuje, plány a místa se mění, fotky neodpovídají těm místům, ale nikdy nejsou celé. Zvuk z okolí utichl, oznámení už nepřicházejí.